Jedním z nejčastějších problémů ve vztazích je tzv. přenos, kdy přenášíme emocionální problém, který jsme v dětství řešili ve své původní rodině, do dnešního partnerského vztahu. Přenos vzniká jako projekce, to znamená, nevědomě zaměňujeme svého partnera za rodiče a tím ho stavíme do role, která mu nepřísluší. Jak tedy zabránit tomu, abychom z partnerů nedělali maminku a tatínka, ale abychom společně dospěli k rovnocennému vztahu? Především je třeba si uvědomit, že dokud nevyřešíme náš vztah s vlastními rodiči, nebudeme mít sílu ani možnost uzdravit ostatní stávající vztahy.
Existuje určitá zákonitá hierarchie, která určuje proudění energie v rodu. Pokud je tato hierarchie porušená, ať už ze strany dětí nebo rodičů, energie se zastaví a tím i životní síla členů rodiny. Proto je důležité tuto hierarchii mít na paměti a respektovat její zákony.
Zákon této hierarchie říká, že ti, kdo přišli dříve, jsou energeticky větší, to znamená, že jistým způsobem mají přednost. V čem? Třeba v tom, že jejich život začal dříve než ten náš, proto mají více zkušeností a nám nepřísluší do jejich života jakkoliv zasahovat, nebo jej dokonce odsuzovat. Život každého člověka se odehrává v souladu s nejvyšším záměrem jeho duše. Proto každá zkušenost a reakce na ni je v životě potřebná. My, jako děti svých rodičů, však často děláme tu chybu, že své rodiče za jejich chování odsuzujeme a myslíme si, že víme lépe, jak by měl jejich postoj či život vypadat. Takové chování potom napáchá spoustu škody. Je to pýcha, která předchází pád. Jakmile nerespektujeme život našich rodičů, podřezáváme si pod sebou vlastní větev. Téměř polovinu energie získáváme z nich, i když žijeme odděleně, jsme dospělí, nebo i když naši rodiče zemřeli. To, jaký postoj k nim zaujímáme, nás velmi poznamenává každý den. A vzápětí se odráží také v jejich chování směrem k nám.
Proto, pokud chceme mít uspořádané vlastní vztahy a dostatek energie na svůj tvořivý a spokojený život, je důležité najít způsob, jak svým rodičům odpustit a přestat soudit jejich způsob života v minulosti i současnosti. Jsme s nimi natolik spojeni, že jejich odmítáním odmítáme velkou část samých sebe.
A co když své rodiče vnímáme jako „zlé“ nebo „kruté“ lidi?
Jestliže se naši rodiče dopustili nějakého zla, například byli k nám nebo jiným lidem extrémně krutí, pak je pravděpodobné, že i oni sami zažili podobný způsob zacházení. Takové chování pramení z hluboké nevědomosti a strachu. Zde je třeba velká dávka soucitu, pochopení a trpělivosti. Nemusíme s nimi být v kontaktu každý den, ale odpuštění je důležité.
Rodiče jsou totiž rodiči už jen tím, že nám dali život. A jiné mít v tomto životě nebudeme.
Dětem také nepřísluší stavět se do role záchranářů a pomocníků svým rodičům. Tím opět porušují hierarchii. Dítě může rodiči pomoci, pokud je o to požádáno, ale v žádném případě by se nemělo vměšovat do situací, kdy si to rodič nepřeje. Dítě je vůči rodiči pořád „menší“ a mělo by respektovat jeho volbu.
A co v případě, že rodič své dítě odmítá pustit?
Tento postoj také hrubě narušuje proudění energie v rodu. Jestliže rodič odmítá energeticky propustit své dospělé dítě, stále na něm „visí“ a má ho za „malé“, může tím člověku hodně ublížit. Jestliže se rodiče pletou do života svým dospělým dětem, vyžadují od nich kontakt, mluví jim do toho, co dělají a manipulují s nimi, pak jim odebírají skoro polovinu životní energie. Rodiče tak nežijí svůj vlastní život, ale život svých dětí a tím je energeticky ruinují, protože ani děti tak nemají prostor na to, žít svůj vlastní život. A když pak přijdou problémy, tak s poloviční kapacitou se jen těžko pracuje a takoví lidé mívají pak složité problémy, ze kterých se obtížně dostávají, po celý život.
Někdy se také stává, že člověk na sebe vezme úděl některého ze svých nešťastných předků a z dětinské lásky tak za něj vlastně „trpí“. Motivací takového chování je dětská a hluboce nevědomá láska, jakási touha po vykoupení svých bližních z těžkého údělu a nikdo, kdo se takto chová, si neuvědomuje, že takové utrpení nemá žádný smysl. Problém se navíc může táhnout i napříč několika generacemi a jeho souvislosti nám nemusejí vůbec docházet na vědomé úrovni. Zkrátka lidé opakují osudy svých předků v domnění, že tímto je mohou zbavit těžkého osudu. Tento způsob loajality a lásky, je však velmi nevyzrálý.
Pravdou je, že naši předkové si vždy přáli, abychom my měli lepší osud, než byl ten jejich. Pokud bychom dokázali žít šťastný život navzdory jejich těžkému osudu, pak mělo jejich utrpení smysl.
S těmito rodinnými vzorci se dá pracovat pomocí individuálních či rodinných konstelací a metodou zvanou voice dialog, která je velmi účinná a dokáže rychle a efektivně působit změny na energetické úrovni. Člověk však musí přijmout plnou zodpovědnost za sebe a své vztahy, jinak je zbytečné a nežádoucí s takovým přístupem pracovat.

Podobné příspěvky